Příběh kolegyně: Sama bych si o pomoc neřekla
Zaměstnanecký solidární fond shromažďuje dobrovolné příspěvky zaměstnanců, které společnost Tipsport ztrojnásobuje. Ty pak poskytuje formou finanční pomoci kolegům ze skupiny Tipsport a jejich rodinám v nejtěžších životních situacích. Například jedné kolegyni z pobočky, kterou těžká nemoc na rok vyřadila z běžného života. Stejně jako další příjemce z fondu ji uchováme v anonymitě, ačkoli se rozhodla podělit se o svůj příběh.
Jak dlouho ve skupině Tipsport pracujete?
Mám pocit, že už neskutečně dlouho, nastoupila jsem pár let před koncem minulého tisíciletí. Nemám ráda změny, takže se asi nebudete divit, že pracuji pořád na té samé pobočce. Za ta léta vnímám většinu štamgastů jako rodinu. Někdy je těžké držet určitý odstup, ale přeci jen já jsem v práci, takže si s drtivou většinou zákazníků vykám. I tak se neubráním tomu, že se mi mnozí svěřují a vyprávějí mi své příběhy.
Teď je čas na váš příběh.
Nikdy předtím jsem nebyla na nemocenské, ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna já se budu potýkat s takovými zdravotními problémy. Zhruba před rokem jsem zničehonic vážně onemocněla a skončila na jipce v nemocnici. Doktoři dlouho nevěděli, co mi je, posílali mě na spoustu vyšetření, do lépe vybavené nemocnice a pak do další. Než mi stanovili přesnou diagnózu, procestovala jsem v sanitkách půl republiky, i do Motola jsem se podívala.
Jakou vám dali lékaři prognózu?
Jedním slovem nejistou. To bylo to nejhorší, že nikdo nedokázal říct, proč jsem onemocněla ani jaký další vývoj se dá očekávat. Shodou okolností jsem se o pár měsíců dřív dozvěděla, že na stejnou nemoc umřel můj známý, kterému bylo okolo čtyřiceti. Ten strach, když ležíte v nemocnici na kapačkách, lékaři opatrně chodí okolo a nemohou vám říct nic povzbudivého a vy myslíte na to, že děti vás přeci ještě potřebují. Ale znáte to, ženská se musí pochlapit, takže jsem se snažila dát psychicky do kupy. Hlavně když přišla rodina na návštěvu.
Jak dlouho jste byla v nemocnici?
Naštěstí mě dokázali dát dohromady poměrně rychle, za týden a kus už jsem mohla domů. Ale pak mě čekalo skoro rok dlouhé léčení. Sama jsem si každý den dávala injekce, dvakrát týdně mě manžel vozil na testy a kontroly. První měsíce jsem spala 18 až 20 hodin denně. Mám ohromné štěstí, že moje rodina je zlatá, děti i manžel fungovali skvěle, pomáhaly i babičky, kamarádky, kolegyně. Bez nich bych to nezvládla. I můj šéf, oblastní vedoucí, se zachoval fantasticky. Když jsem mu dala vědět, co se děje, ujistil mě, že moje místo na mě počká, že pracovní zástupy vyřeší a naléhal, ať na práci nemyslím a dám se pořádně do kupy. Víte, já měla a pořád vlastně mám veliké výčitky, že jsem firmu nechala ve štychu. Že přidělávám starosti a práci oblastnímu i kolegyním z okolních poboček. Ale byli úžasní, i klienti z mojí pobočky. Každou chvíli mi někdo volal, nabízel pomoc, posílal po rodině vzkazy a přání k uzdravení. Psychicky mě ohromně drželi, pomohli mi posbírat síly.
Věděla jste o zaměstnaneckém solidárním fondu Tipsportu?
Upřímně ne. A ani kdybych věděla, o pomoc bych si neřekla. Vždyť jsou na tom lidé mnohem hůř. Je pravda, že manžel táhnul celý rodinný rozpočet, což se s platem z fabriky nedělá zrovna snadno. Ale měli jsme střechu nad hlavou a co jíst. Co na tom, že jsme kupovali jen jídlo ve slevě a často to bylo na doraz. Uskromnili jsme se a drželi se jakžtakž nad vodou.
Jaké jsou podle vás důvody, že si lidé o pomoc neřeknou?
Nemohu mluvit za ostatní, ale nejspíš se stydí, nechtějí vypadat neschopní vyřešit svou krizi sami. A nemyslím tím ani tolik před ostatními, jako spíš sami před sebou. Někdo může mít i strach, co si o něm pomyslí okolí, že ho bude mít za ubožáky, budou mu vyčítat vypočítavost. A určitě si také lidé řeknou, že na pomoc nebudou mít nejspíš nárok, že jejich situace není tak zlá. Že to jiní potřebují víc.
Jak se stalo, že vás nadace s nabídkou finanční pomoci oslovila?
O mým trablech se náhodou dozvěděla jedna dobrá duše, řekla to další a už to jelo. Když jsem nabídku pomoci dostala, byla jsem ohromně překvapená. Přiznám se, že jsem z toho měla smíšené pocity. Samozřejmě mi to udělalo obří radost, ale zároveň jsem si říkala, že si to nezasloužím. Vždyť firmě dělám starosti a oni mi naopak pomáhají. Pobočce kvůli mně vypadala polovina pracovní síly a holding mi dá peníze za to, že ležím v posteli. Emoce se ve mně střídaly jak na kolotoči.
Jak to vnímáte dnes, s odstupem?
Jsem za to neskonale vděčná. Je to pro mě projev toho, že si firma svých lidí cení, že je má ráda a záleží jí na nich. Moc si toho vážím. Samozřejmě že mi nečekané peníze ulehčily život, to asi nemusím vysvětlovat. Ale dnes vidím, že to pro mě i moji rodinu byla především psychická podpora. Že v tom nejsme sami, že nás firma bere jako součást jedné velké rodiny.
Mluvíte o Tipsportu nadšeně, vnímala jste tak firmu od začátku?
Vlastně ano. Práce na pobočce, to pro mě byla práce snů, vždycky mě to bavilo. Pro mě je důležité, jak se tu jedná s lidmi. Občas se někdo jen tak zeptá, jak se mám, jak se pobočce vede. Když se kvůli čemukoliv ozvu, oblastní mě vyslechne, a pokud to jde, vyhoví. To, jak se holding postavil ke covidové krizi, mi jen potvrdilo, že jsem tu správně. Neznám žádnou jinou firmu, která by proplácela zaměstnancům sto procent mzdy, když do práce nemohou. Zkrátka, nejde tady jen o zisk, ale jde i o lidi, a to je to, co je skvělé. A před pár lety přibyla nadace Tipsport, která má spoustu užitečných projektů. Nejvíc se mi líbí Jeden Čech, jeden strom. Příroda od nás nic nechce, naopak nás drží naživu a my si jen bereme, nic nedáváme na oplátku. Proto jsou podobné iniciativy tak důležité. Doufám, že se vládní opatření brzo zmírní a my budeme moct vyrazit na společné sázení stromů.
